pokusná stránka

Kalendář

Statistika

Nová

Kočičák Semiš

Už jako malá holka jsem si přála nějaké zvířátko, mamka mi to však nikdy nedovolila. Když jsem se vdala, byl proti zase manžel.

Až po rozvodu jsem přivezla dcerám od pražských ochranářů přírody černého perského kocourka. Našli ho v metru a nikdo se k němu nehlásil. Byl tak heboučký, že mu dcery daly jméno Semiš.

Semiš byl Pan Kocour.

Původní majitelé ho zřejmě naučili na venčení, chodil u nohy jako pejsek - bez vodítka. Nikdy nevkročil do silnice dříve než já, vždycky počkal, až sejdu z chodníku, a pak šel za mnou.

Po návratu z noční směny jsem ho chodívala venčit. Byl začátek léta, kolem páté ráno sluníčko nesměle hřálo, ptáci řvali a já chodila se Semišem po sídlišti. Jednou mi z cesty slezl a šel prozkoumat, jestli není něco zajímavého v křoví. Jenže se mu tam nějak zalíbilo. Volala jsem ho, ale nic. Byla jsem už strašně ospalá, ale bez kocoura jsem jít domů nemohla. Vlezla jsem tedy za ním do křoví, ale kocour nikde. Prodírám se křovím, volám - ale nic. Nakonec jsem odhodlaná jít spát i bez kocoura vylezla zpět na cestu. A milý Semiš seděl uprostřed cesty a z očí mu koukalo:

"No tak jsi to tam už všecko prozkoumala a teď snad už konečně můžeme jít domů."

Semiš strašně rád ležel na stole, i když věděl, že tam nesmí. Přesto, sotva jsme odešli, ulehl na stůl. Když uslyšel klíče v zámku, bleskurychle seskočil na židli - na ubruse po něm zůstaly jen černé chlupy. To se ovšem velmi nelíbilo exmanželově nové manželce, se kterou jsme sdíleli jeden byt, a tak musel Semiš z domu, marně dcery otce prosily, aby si ho směly nechat. Dlouho u nás nepobyl. Věnovala jsem ho známé, ale ani u ní dlouhou nezůstal, někdo jim ho ukradl ze zahrady.

Zůstaly mi po něm jen 2 černobílé fotografie.

Žádné komentáře