pokusná stránka

Kalendář

Statistika

Nová

kocouří stonání

Je úterý 16.10.2007 a má mladší dcera má narozeniny. Den začíná jako každý jiný. Kočičák Mates mě svými obvyklými metodami přinutil vstát a naplnit misku kočičími granulemi. Baštu dostává i kočičanda a hafuša a já zapínám překapávač na kávu. Mates svou misku dávno vybílil, dojedl i cizí příděl, od kterého odehnal kočičandu Mimi ... prostě ráno jako každé jiné.
Najednou mám však neodbytný pocit, že něco je jinak. Snažím se zjistit co. Matýsek nějak podivně krouží po bytě - kočičí hajzlík, ven, olízat pipína, přes obývák do kuchyně, obejít stůl a stejnou cestou zpět na WC na kočičí hajzlík a tak pořád dokola. Začíná mi to docházet. Matýsek se nemůže vyčurat. A tak, místo abych zavolala dceři a pogratulovala jí k narozeninám, hledám telefonní číslo na veterináře.
Ranní ordinaci nestíhám, za chvíli odjíždí za pacientem. Mám přijít před 14. hodinou, jsou tam od 14:00 do 17:00. Padá na mě panika. V půl desáté musím do práce, otevřeno je od 10:00 do 18:00 a jsem tam sama, zavřít nemohu. Domlouvám se s veterinářem, že si to nějak zařídím a odpoledne přijedu. Odcházím do práce, ale panikařím čím dál víc. Přeci ho nemůžu nechat doma bez dohledu, vezmu si ho s sebou do práce. Vracím se domů a snažím se nacpat Matýska do batohu, kočkolit a lavor stojí připraveny v předsíni. Jenže žárlivá a mírně hysterická hafuša dělá takové scény, že se mi to nedaří. Brečím a vzdávám to, nechci ho ještě víc stresovat. A musím bezpodmínečně zpět do práce, otvírám knihovnu 2 minuty po desáté. Znovu beru do ruky telefonní sluchátko a líčím problém kolegyni, naštěstí okamžitě slibuje, že mě v jednu přijde vystřídat.
Jak proběhly ty 3 hodiny nevím. Ve 13:00 jsem doma. Vše při starém. Matýsek dál krouží po bytě, vyčurat se mu nepodařilo, ale žije. Malinko se uklidňuju.

Je 13:45 a konečně jsme ve veterinární ordinaci. Pan doktor už je tu taky a ihned nás bere do ordinace. Jak jsem doma nemohla dostat Matýska do batohu, tak teď se mu zase nechce ven. Konečně ho pan doktor prohlíží. Konstatuje močový měchýř jak balon a pokouší se promačkáváním tlakem uvolnit močové cesty. Nedaří se. Jeho slova "maličko si ho přispím, abych ho mohl vycévkovat" si můj panikou totálně zabedněný mozek překládá jako "dám mu oblbovačku, aby se moc nebránil". Matýsek dostává včeličku a odnáším si ho do čekárny. To, že dostal narkózu, mi dochází až v okamžiku, kdy začíná cepenět a současně ovšem i blinkat. "Pane doktore, on usíná a zvrací" křičím do ordinace. Odpověď "on ráno žral jo?" nemám sílu komentovat.
A pak už je Matýsek v ordinaci a já chodím sem tam na 4 metrech chodby před zavřenou ordinací. Jak přibývají minuty, snažím se zakázat si myšlenky na katastrofické scénáře. Naštěstí si ve světlé chvilce uvědomím, že kocoura v narkóze dát do batohu nemůžu, že musím sehnat někoho s autem. Pár minut tedy nemám čas myslet na dění za zavřenými dveřmi ordinace. Čas se vleče.
Po nekonečně dlouhých 40 minutách mě pan doktor zve do ordinace. Zírám na Matýska přivázaného k operačnímu stolu a poslouchám slova veterináře. Vycévkovat se nepodařilo. Nezbylo než zavést katetr, písek a kamínky rozpustit, močovod i měchýř několikrát propláchnout. Momentálně je močovod průchodný, ale vše se může kdykoliv opakovat. Jedná se o struvitou urolitiázu neboli tvorbu močových kamenů. Baštit bude dietní granule podporující rozpouštění kamenů (1,5 kg za 420,- Kč), musí hodně pít. Platím a napadá mě, že nejspíš budu mít taky brzo dietu - redukční, způsobenou nedostatkem financí. Žádné modroplísňové sýry, červené víno nebo celozrnné pečivo, ale pěkně bílý rohlík namočený do melty a k tomu vodu z vodovodu. Hlavně ať je ale Matýsek zase v pořádku.

16.10.2007-16:27V půl čtvrté jsme konečně doma, Matýsek je v košíku, jenže dosud v hluboké narkóze opět blinká. Mám hrozný strach. Co když se zvratky začne dusit? Co budu dělat? Volám dceři a ptám se jí, jestli by nemohla přijet, má přece ty správné instinkty, když vystudovala střední zemědělskou školu obor veterina. Uklidňuje mě, že tak rychle se nikdo neudusí. Když začne blinkat, mám mu pořádně vyčistit tlamičku. A taky mu napustit do PET lahve teplou vodu a pořádně ho přikrýt. Přijít ale nemůže. Klečím u koše, ve kterém leží Matýsek přitisknutý k teplé PET lahvi a přikrytý až po bradu. Tečou mi slzy, ale statečně mu čistím tlamičku od zvratků. Přitom si opětovně uvědomuju, že dcera má dnes narozeniny a já po ní chtěla, aby mi dodávala svou přítomností sebedůvěru. Musím to zvládnout sama.

16.10.2007-17:18
Je 17:00 a Matýsek se začíná v koši vrtět. Opět se mě zmocňuje panika. Co když nemůže dýchat? Navíc s čumáčkem zabořeným mezi proutí koše upadá znovu do hlubokého spánku. Vyndavám ho raději z koše ven a pokládám ho i s teplou PET lahví na deku. Mimi kontroluje, cože se to s jejím kamarádem děje. Naštěstí u našich zvířat nefungují instinktivní zákony přežití ve smečce, takže Matýskovi neubližuje.

16.10.2007-17:52



Jen na minutku jsem odešla a našla jsem Matýska uprostřed pokoje. Plazil se, chudáček, jak vojín Meresjev. Vracím ho tedy zpět do koše. Vrtí se stále častěji, mezitím však opětovně upadá do hlubokého spánku. Kočičanda i hafuša ho průběžně kontrolují. Kolem 18. hodiny opouští košík stále častěji, nožičky ho však neudrží, takže se stále jen plazí a každou chvíli usne rozpláclý uprostřed pokoje. Trpělivě ho vracím do koše a přikrývám. Zkouším ho dát na kočkolit, usne tam. Zkouším mu dát napít, odmítá. A tak to jde pořád dokola.

17.10.2007-01:51Dvě hodiny po půlnoci unaven sedí v košíku. Třeba budeme konečně spát, beru si ho s sebou do postele. Tulí se ke mě, jako ještě nikdy v životě. Matýsek nikdy nebyl na mazlení, z náruče okamžitě utíkal. Nechávám svítit, abych měla přehled o tom, co dělá. Na chviličku usínám. Probudí mě žuchnutí. Matýsek už sice zvládne seskočit z postele a vyskočit na opěradlo křesla, ale okamžitě padá s žuchnutím dolů a znovu usíná. Beru si ho k sobě do postele. A tak stejně ještě několikrát až do 6 hodin do rána. Pak konečně oba na 3 hodinky usínáme. Naštěstí mám ve středu v knihovně zavřeno.
Přes den je smutný, bez nálady, neustále se tulí. Dietní granule mu nejedou. Pít odmítá, jako kdyby instinktivně tušil, že když nebude pít, nebude muset namáhat bolavého pipína. Hledám injekční stříkačku, abych mu s ní dala napít, ale nenacházím. Na hajzlík však Matýsek chodí a vždy se mu tam podaří zanechat hrudku kočkolitu velikosti vlašského ořechu, takže ho k pití nenutím. Spát jdeme večer zase spolu a brzo, abychom dospali předchozí noc.

Ve čtvrtek jedeme ráno na další dávku antibiotik. Při té příležitosti vyfasujeme injekční stříkačku. Naštěstí mě vezme tam i zpět autem přítel. Matýsek má 6 kg a mé bolavé obratle by to nejspíš bez následných bolestí nezvládly. Doma začíná pít a dokonce se pustí i do dietních granulí, i když ani s jedním to nikterak nepřehání. Nejspíš mu dochází, že nic jiného k jídlu nebude a pít se musí po dobrém nebo po zlém. Odcházím do práce, v polední pauze místo oběda Matýska kontroluju. S uspokojením zjišťuju, že průběžně pije a také "vlašské ořechy" v hajzlíku přibývají. Večer mi Matýsek udělá obrovskou radost, když se mu podaří vyčurat pořádnou dávku. Prvně po dlouhých cca 60 hodinách začínám být opět klidná, přestože Matýsek stále ještě není ten starý lotr, ale smutný a neuvěřitelně mazlivý kocourek.

Je pátek 19.10.2007 a má mladší dcera má svátek. Já však opět místo telefonické gratulace vytáčím číslo veterinární ordinace. Matýsek už zase krouží po bytě a nečurá. Polykám slzy, ale tentokrát už nepanikařím. Vím, že močový měchýř sice není bezedný, ale taky jen tak brzy nepraskne. Domlouvám se s veterinářem, že přijedeme v půl pátý. Nemůžu chtít po kolegyni, aby mě zase zastoupila, naštěstí je v pátek knihovna otevřena jen do 16 hodin. V práci mezi návštěvami čtenářů začínám psát tyto řádky, abych nemyslela neustále na to, co zrovna Matýsek doma dělá. Přesně v 16:00 zamykám knihovnu a upaluju domů. Matýskovi se sice podařilo vytvořit z kočkolitu pár "lískových oříšků", přesto ho strkám do tašky a jedu s ním k veterináři. Po včeličce tentokrát usíná skoro okamžitě, ale poblinkat čekárnu ještě stihne. Následuje několikerý průplach močových cest i měchýře.

19.10.2007-18:55

V půl šesté je spící Matýsek doma v koši s PET lahví naplněnou teplou vodou a přikrytý až po bradu. Za hodinu a půl se začíná probírat. Blinká už jen jednou, nožičky se mu sice pletou jak opilci, ale unesou ho. Zkouší dokonce vlézt na hajzlík. Nakonec mi usíná na břiše, dokonce mě i počurá. Nekonečná noc jako ta z úterý na středu se naštěstí nekoná. Nejspíš dostal na usnutí něco jiného.



Během soboty sice zbaští něco málo granulí, ale pít odmítá. Dostat do něj vodu alespoň pomocí injekční stříkačky se nedaří, brání se jak lev. Poškrábaná to vzdávám, zkusím to později. Při kontrole hajzlíku nacházím jen "lískové oříšky".

V neděli se snažím dostat do Matýska pomocí injekční stříkačky alespoň trošku vody. Jediné, čeho dosahuji, je to, že jsem celá poškrábaná a Matýsek přede mnou utíká, jen co se k němu přiblížím. Je jedno, jestli s injekční stříkačkou nebo bez, za každým mým přiblížením tuší nějaký podraz. Ten tam je mazlivý kocourek, je čím dál tím nedůvěřivější. Tudy cesta nevede. Vzpomenu si, že mám v mrazáku slepici a napadá mě, že bych mu mohla zkusit dát slepičí vývar, mám však strach, zda bych mu tím neuškodila. Musím počkat do pondělka a zeptat se veterináře. Dietní granule Specific mu nejedou. Zkouším mu dát trošku dietních granulí Waltham Royal Canin z reklamního balení, které jsem dostala od veterináře. Sláva, pustil se do nich a dokonce se šel po vybílení misky napít. Zřejmě v nich je cosi, co jej nutí pít.

V pondělí ráno volám veterináři a ptám se ho na slepičí vývar. Dozvídám se, že to sice není to pravé ořechové, ale raději ne zrovna vhodné pití než žádné. Objednávám rovnou dietní granule od Royal Canin, pravděpodobně jedny z nejdražších. Zbytek reklamního balení mu míchám s granulemi Specific, kupodivu zbaští oboje. Po návrtu z práce vařím slepici, ráno před odchodem do práce nebylo dostatek času. Uvařený vývar chladím jak malému miminku, jenže Matýsek nechce pít ani vývar. Zato když obírám ze slepice to málo masa, úděsně vyvádí. Skrze slzy se mu snažím vysvětlit, že masíčko nesmí. Nakonec mě kousne do achylovky a uraženě odchází.

V úterý sice občas smočí ve slepičím vývaru jazyk, ale za pití se to rozhodně považovat nedá. Z misky vybírá pouze granule od Royal Canin, Specific odmítá. Navíc začíná honit a mlátit Mimi. Nedokážu odhadnout, jestli je v tom vztek - Matýsek je neuvěřitelný vztekloun - nebo se vrací ke starému režimu, kdy se s Mimi občas velice rád rval. V každém případě pro Mimi končí období klídku. A mě se začíná stýskat po tom neuvěřitelně mazlivém kocourkovi. Uklidňuji sama sebe, že pořád lepší skoro zdravý lotr, který utíká z náruče, než nemocný mazlíček.
V práci mezi čtenáři pročítám na internetu nejrůznější kočičí diskuse. Dozvídám se ne zrovna uklidňující informaci, že co veterinář, to jiný způsob řešení problémů s ledvinovými kameny. Dozvídám se však i to, že kočičáci povětšině odmítají baštit dietní konzervy od firmy Hills, které jsem měla v úmyslu zakoupit. Alespoň jsem ušetřila. Raději koupím kapsičky od Royal Canin, ty prý jsou kočičáky akceptovány, i když ti nejvybíravější vypijí jen omáčku. Maximálně mě zaujme informace, že kočičí moč okyseluje acidofilní mléko. Zkusím ho koupit, přinejhorším ho využiji při pečení chleba.

Ve středu Matýskovi předkládám acidofilní mléko a nestačím se divit, jak brzy je miska prázdná. Kočičí chuti jsou prostě nevyzpytatelné. Ze slepičího vývaru si udělám polévku a chleba zadělám vodou. Granule Waltham Royal Canin mu dále míchám s granulemi Specific, první sice vždycky zbaští Royal Canin, ale miska je nakonec přeci jen prázdná. Lískové oříšky v kočkolitu se postupně mění ve vlašské ořechy. Občas vidím Matýska u misky s vodou, na doporučení veterináře mu dávám vodou ředěné mléko.

Je čtvrtek, uplynulo 10 dní od Matýskovy akutní ledvinové příhody. Matýsek se uklidnil, už nehledá v každém mém přiblížení podraz. Granule baští, i když stále nejprve vybírá Royal Canin. Stále mu dávám acidofilní mléko a ředím mu normální mléko vodou. Vlašské ořechy v kočkolitu jsou občas opravdu slušné velikosti. Stále častěji Matýska zstihnu u misky s vodou. Večer za mnou přijde do postele, i když vyčkává, až budu pěkně zachumlaná a usoudí tak, že už určitě nevstanu a nehrozí tak z mé strany žádný podraz. Ráno mě budí obvyklými způsoby. Rovněž rvačky s Mimi jsou na téměř každodenním pořádku, čas od času lítají i kytky v květináči. Zdá se, že jsme pro tentokrát vše zvládli, i když jsem si vědoma toho, že se vše může kdykoliv znovu opakovat. Může, ale nemusí. Snažím se věřit té druhé možnosti.

Žádné komentáře